Stadion Kotase otevřen před 70 roky

Pamětníci se při vybavení zlatých časů strávených na dřevěných tribunách „Kotase“ nemohou ubránit nostalgii. A mají k tomu důvod. Ti, kteří bájný stadion znají jen z vyprávění zase smutní nad tím, že nikdy slavnou atmosféru nezažili. Ostravský zimní stadion Josefa Kotase je zapsán nezapomenutelně do srdcí všech hokejových fanoušků i do paměti československého hokeje. Bylo to místo radosti, někdy i smutku, ale každopádně živoucí tepna a domov vítkovického hokeje.

Myšlenky na stavbu zimního stadionu s umělou ledovou plochou v Ostravě byly slyšet už v roce 1939. Tehdy po trapasu, kdy pro oblevu musel být odvolán zápas mezi ČSK Vítkovice a kanadskými Trail Smoke Eaters zesílily hlasy, že by průmyslové a rozvinuté město s již velkou hokejovou tradicí mělo mít stánek s kluzištěm bez ohledu na přírodní podmínky. Válka ale všem snahám o výstavbu udělala přítrž. Až po ní mohly návrhy na stavbu stadionu dostat reálné základy. 1. května 1947 proměnil tehdejší Národní výbor sen o zimním stadionu ve skutečnost. Celá ostravská veřejnost i s politickými představiteli zamířila k železničnímu nadjezdu naproti městských jatek a vedle budovy společnosti Budoucnost, u křižovatky dnešních ulic Českobratrská a Cingrovy. Na prostranství nazývaném Elblak provedl primátor města Josef Kotas slavnostní výkop a poklepání na základní stavební kámen. Místo nebylo vybráno náhodou, už před první světovou válkou zde totiž vznikly tenisové kurty, které byly během zimní sezony využívány jako kluziště. Pro potřeby nového zimního stadionu byla výhodou blízkost městských jatek, které pro uchovávání masa měly k dispozici chladící zařízení a toho mohlo být využito i k výrobě a chlazení ledové plochy. Práce na stadionu začaly 2. května 1947 a i když se s uvedením stadionu do provozu počítalo až na přelom roku 1948, Ostravané odvedli skvělou práci. Pouhých šest měsíců trvalo, než byla ledová plocha kompletně vybudována a společně s ní byly téměř dokončeny i masivní tribuny.

Díky rychlosti stavebních prací bylo jasné, že Ostrava dostane svůj hokejový stánek k 29. výročí vzniku samostatného Československa. V předvečer oslav – 27. října 1947 – byl stadion uveden do provozu a zdarma pozvána celá ostravská veřejnost k prvnímu bruslení na nové umělé ledové ploše. Zimní stadion Josefa Kotase se stal pátým zimním stadionem v tehdejším Československu (po Praze, Bratislavě, Brně a Českých Budějovicích).

Oficiálně byl Ostravský zimní stadion Josefa Kotase otevřen 28. října 1947 exhibicí Čechy – Morava. Ve výběrech nechyběly tehdejší hvězdy ostravského hokeje, stejně jako mistři světa z národního týmu. Utkání na ne zcela ještě dokončených tribunách sledovalo zhruba 9000 diváků.

Následné týdny a měsíce stavba finišovala. Bylo dokončeno zázemí, střechy tribun – plocha zůstala zatím stále ještě otevřená, nicméně kluziště bylo plně nezávislé na počasí. Stadion se mohl pyšnit kromě technického chlazení také vyhřívanými místy pod tribunou B, kudy procházelo parovodní potrubí.

Krátce po svém dokončení se zimní stadion Josefa Kotase zapsal do historie nejvyšší návštěvou, která je podle historiků a statistiků podle všeho nejvyšší návštěvou na hokejovém utkání u nás vůbec. Přátelské utkání mezi reprezentacemi Československa a Spojených států Amerických sledovalo 27. ledna 1949 celkem 22 000 diváků.

Zatímco nový stadion už stál a lámal rekordy i přitahoval pozornost, hokejisté Vítkovic ještě stále hráli na přírodním kluzišti u Sportovního pavilonu. Až v sezoně 1948/1949 se dočkali stěhování do svého nového domova. Historická premiéra se psala 6. února 1949. Vítkovice mířily za svým návratem do nejvyšší soutěže a pro důležitý zápas kvalifikace s brněnskou Královopolskou se přesunuli na nový stadion.

Na přelomu 40. a 50. let se Ostrava stala hokejovým městem číslo jedna. Měla nejmodernější stadion. Vítkovice se vrátily do nejvyšší soutěže a sestavily silné mužstvo. O hokej byl ve městě nesmírný zájem. Výsledkem byly tři ligová stříbra během čtyř let a především mistrovský titul 1952. Tehdy se ale mistrovství republiky hrálo turnajovým způsobem. Finálová skupina odstartovala v Ostravě, Vítkovice se v domácím prostředí nastartovaly k útoku na mistrovský titul, ale potvrdily jej až v Praze, kde se hrála druhá část finálové skupiny. „Kotas“ tak mistrovskou radost nezažil.

Ačkoli stadion stále ještě voněl novotou, měl své chyby. Tou hlavní byla kvalita ledu. I přes chlazení totiž Ostravané museli bojovat občas s oteplením, které přece jen snižovalo úroveň, především pokud se do ledu v teplých měsících opřelo sluníčko. Největší komplikací byl ale popílek. V těsné blízkosti stadionu totiž vedla a vlastně dodnes vede železniční trať a spad z dýmu projíždějících parních lokomotiv dělal ledařům i bruslařům starosti. Nedalo se nic dělat, bylo potřeba zastřešit i ledovou plochu. Sobota 23. května 1955 byl onen den. Parta dělníků z Hutních Montáží sestavila, vyzdvihla a ukotvila na čtyři pilíře v rozích stadionu střechu, která zakryla celé kluziště. Ostrava se tak dočkala krytého zimního stadionu dříve, než Praha a než kterékoli město v Československu. Vítkovičtí hokejisté byli v sezoně 1955/1956 prvním a také jediným týmem, který hrál svá domácí utkání v kryté hale. Společně se střechou došlo k rekonstrukci světelného mostu a nově vznikly jedinečné visuté tribuny – dnes by se řeklo VIP lóže, zavěšené na střešní konstrukci nad podélnými stranami kluziště. Sluší se dodat, že návštěvy stále trhaly rekordy, ligové zápasy sledovalo běžně kolem 11 až 13 tisíc diváků a na mezinárodní utkání s kanadskými výběry či jinými zahraničními soupeři chodilo pravidelně 16 až 18 tisíc diváků. Až postupem času s přibývajícími nároky na komfort diváků byla kapacita stadionu postupně snižována.