Od srpnové okupace naší vlasti dnes uplynulo 58 let
V noci z 20. na 21. 8. překročilo 5 armád Varšavské smlouvy, pod vedením a s většinovým zastoupením vojenských jednotek tehdejšího Sovětského svazu (SSSR), hranice Československa a zahájilo více než 20 let trvající okupaci českých zemí a Slovenska. Invaze se pochopitelně nevyhnula ani Ostravě, obsazené tzv. Železnou divizí sovětské armády gen. Jaškina. Tak jako v jiných českých a slovenských městech, také v Ostravě vyvolal vpád agresorů rozhořčené reakce nesouhlasu většiny obyvatelstva.
Okupace měla dva hlavní důvody. Kremelské vedení SSSR chtělo jednak zabránit následkům a šíření tzv. obrodného procesu druhé poloviny 60. let 20. století, které ve svém důsledku mohlo výhledově znamenat vymanění někdejšího Československa z přímého vlivu Moskvy. Druhou-dnes poněkud opomíjenou-příčinu představuje snaha sovětských maršálů naplnit maximum jejich studenoválečných plánů a dosáhnout rozmístění sovětských jednotek na československém území. Ty se totiž v ČSSR ve větší míře nenacházely a dokonce ani vedení Komunistické strany Československa (KSČ) nemělo vůči jejich trvalé dislokaci úplně vstřícný postoj.
V tehdejší dobové atmosféře však velmoci vnímaly okupaci Československa většinou jako nehodu na cestě k tzv. détente (uvolňování napětí mezi USA a SSSR), kterou je nutno překlenout. I přes ostré diplomatické protesty tak byly se situací víceméně trpce smířeny. Administrativa amerického prezidenta Johnsona považovala ČSSR za sovětskou sféru vlivu a uspokojilo ji sovětské ujištění, že československý scénář nebude využit proti Rumunsku. Nejsilněji proti okupaci protestovaly státy jako Francie, Rumunsko a Jugoslávie. Touha po svobodě a nezávislosti tak skončila na více než 20 let pod pásy tanků.
Češi a Slováci však svými odvážnými vystoupeními tváří v tvář ozbrojené síle celému světu ukázali, že o tzv. bratskou internacionální pomoc" nestojí a její strůjce vnímají coby okupanty.
Invazní vojska vjela do Ostravy dne 21. 8. 1968 okolo druhé hodiny ráno. Za pomoci hrstky kolaborantů z řad komunistických dogmatiků (plukovník StB Hrbáček, Brovjákova frakce v severomoravské KSČ...) převzala moc nad městem. Potýkala se však přitom s neustálými projevy nesouhlasu a pasivní rezistence majoritní části ostravského obyvatelstva.
Navzdory hrubé síle museli okupanti kapitulovat alespoň před českou vynalézavostí a smyslem pro humor. Z mnoha říkanek a popěvků vyberme alespoň jednu (parodii revolucionářské sovětské písně):
"S puškou v ruce
s ohněm v srdci
na tancích a gazíku
s vylízanou makovicí jede banda mužiků.
Je otázkou, nakolik mohl obrodný proces Pražského jara uspět. Nevíme, do jaké míry tehdejší vedení státu a strany skutečně chtělo v reformách zajít a zda vůbec bylo ochotno vyjít v plné míře vstříc vůli národů Československa. Jisté však je, že srpnový vpád zhatil veškeré naděje na zlepšení obecných poměrů a připravil půdu pro pozdější dusivé, nedůstojné, ubíjející a šedivé normalizační období.
Zvláštní vzpomínka patří všem Čechům a Slovákům, kteří při srpnových událostech roku 1968 přišli o svůj život. Čest jejich památce.