Jako Fénix z brownfieldu...

Dokončovací práce na objektu sice budou ještě pár týdnů pokračovat, nyní se však na měsíc otevírají veřejnosti. Historický objekt z konce 19. století prošel v uplynulých měsících zásadní rekonstrukcí, aby nabídl zcela jedinečnou podobu, jež obsáhla jak prvky původní, historické, tak zcela nové, unikátní provozní řešení nejen v naší republice, ale také ve světě. Komplexní přestavba výjimečného objektu pro účely galerie současného umění PLATO totiž nabízí pět výstavních sálů, fungujících samostatně i při vzájemném propojení díky systému originálních otočných stěn ve smyslu tzv. moving architecture (pohyblivé architektury), jejímž protagonistou je architekt Robert Konieczny.

Tým, který prováděl přeměnu budovy, kromě inovativního technického řešení pohyblivých stěn, přinášející revoluční myšlenku přenést umění mimo budovu, zachoval cenný historický ráz režného zdiva i další původní prvky, aby budova nepozbyla původní genius loci a to i přes značnou devastaci objektu. Vedle výstavních ploch nechybí v galerii administrativní prostory, kavárna a zázemí pro vzdělávací program škol a přednášky. Záchrana budovy byla nesnadná, výsledek je dílem odhodlání a spolupráce mnoha aktérů. Celkové náklady na záchranu objektu (od nákupu objektu, přes architektonickou soutěž po rekonstrukci) dosáhly 344,9 milionů korun s DPH.

„Rekonstrukce historických jatek je jedním z klíčových projektů našeho městského strategického plánu fajnOVA. Museli jsme překonat celou řadu problémů a překážek a čelit mnoha skeptickým názorům na údajnou nereálnost a nesmyslnost záchrany historické budovy. Díky vytrvalosti a nasazení celé řady lidí z různých institucí a jejich týmové práci, a také díky velké podpoře odborné i laické veřejnosti, se však podařilo tuto část historického dědictví města zachovat a dát jí novou veřejnou funkci. Rekonstruovaná jatka se spolu s loni dokončeným novým bytovým domem na Janáčkově ulici stanou základem nové městské čtvrti. Na místě je proto velké poděkování všem, kteří se do projektu záchrany zapojili a pomohli nalézt řešení i tam, kde se zprvu zdálo, že neexistuje. A byla jich celá řada. Od iniciátorů záchrany z řad občanské společnosti, až po ty, kteří o uplynulém víkendu patinovali poslední cihly a instalovali první expozice,“ uvedl Tomáš Macura, primátor města.  

Mezi starým a novým

Objekt historických jatek chátral desítky let. Při krátké retrospektivě vzpomeneme zahájení běžného provozu jatek v červnu 1881. Jak rostlo město, byla rekonstruována a modernizována i jatka. O svou původní funkci přišla jatka až v roce 1965, kdy se potravinářská produkce přesunula do nového kombinátu v Martinově. Areál byl využíván k různým účelům, postupně chátral. V roce 1995 došlo k neuváženému prodeji nemovitosti společnosti Bauhaus, chátrání objektu pokračovalo. V roce 2016 vedení města Ostravy odkoupilo zdevastované budovy a vypsalo architektonickou soutěž na jejich konverzi. Soutěže se zúčastnilo devět zájemců. Autorem finálního architektonického návrhu se stalo polské studio KWK Promes Roberta Konieczneho, které provádělo architektonickou část projektu včetně specifických otočných stěn. Ostravská projekční kancelář MS – projekce s. r. o. měla na starosti prováděcí stavební, statické a profesní projekty stavby a inženýring. Zhotovitelem stavby je Zlínstav a. s.

Zchátralý objekt upoutal pozornost architekta Roberta Konieczneho v několika směrech. Zaujalo jej cihlové zdivo, byť zchátralé, poskvrněné, na některých místech již cihly scházely. „Budova byla opravdu krásná, připomínala mi cihlový palác,“ zmínil první dojem architekt Konieczny. „K vadám jsme přistupovali jako k hodnotě, která dosvědčuje identitu tohoto místa, které by se neměly zakrývat, ale odhalit a dodat další novou vrstvu k historii budovy. Zachovali jsme charakter zvětralých cihel a zaplnili velké díry ve stěnách současným materiálem. Dále jsme hodlali zachovat funkčnost otevřených míst jako zkratek spojujících vnitřek galerie s městem. Díky strojnímu mechanismu se těžké konstrukce stěn mohou otáčet a zvenčí otevírat výstavní prostory. Umělci získali kompletně nové výstavní možnosti a umění doslova může vyjít do prostoru kolem budovy, který se tím rovněž stává výstavním prostorem. Mobilita přinesla další příležitost kultuře v širokém smyslu tohoto slova a umožňuje být demokratičtější a přístupnější novému publiku,“ dodává architekt Konieczny.

„Při záchraně památkově chráněných jatek jsme skutečně řešili různé situace, které jen může víc než 100 let stará, desítky let chátrající budova přinést. Proces obnovy objektu zpomalila v menší míře i pandemická situace, víc ale nutnost nalezení specifických postupů realizace stavby. Na skvělém výsledku se podepsal proaktivní přístup zhotovitele, projektantů a celé řady dalších partnerů, včetně Národního památkového ústavu. Práce však zatím neskončily, dokončována je především vnější fasáda budovy a odstraňovány jsou další vady a nedodělky, jež však nebrání užívání objektu. Kompletní dokončení včetně vybavování interiéru bude pokračovat v průběhu léta, aby galerie PLATO zahájila svou činnost první výstavou v září letošního roku. Až do podzimu pak bude pokračovat úprava okolí galerie, kterou obklopí zeleň,“ doplnila Zuzana Bajgarová, náměstkyně primátora.

Úpravy se dotknou také okolního prostranství

Unikátní otočné stěny znamenaly i mimořádné zásahy v nosných, a zprvu i již chatrných stěnách historické budovy, do které tak byly vneseny obrovské působící síly. Podloží stavby bylo poměrně nekvalitní, budova se nachází v blízkosti historické Valchařské strouhy s kontaminovaným okolím. „Klíčem k řešení tohoto problému byl detailní statický výpočet, jehož výsledkem je zesílení kritických míst stavby pomocnou ocelovou konstrukcí v kombinaci se založením určených konstrukcí na mikropilotách, které je možno zřizovat i uvnitř budovy. Tím se podařilo vyřešit náročnou statiku stavby. Objekt je osazen fixními měřícími body a trvale geodeticky sledován. Výsledky měření ukázaly dobrou shodu chování stavby s matematickými výpočty statika,“ vysvětluje Jaroslav Habrnal, vedoucí projekční kanceláře MS – projekce a hlavní statik stavby. Evropsky proslulý autor návrhu stavby Robert Konieczny je průkopníkem tzv. pohyblivé architektury, kdy se pohybují velké části stavby, což je u běžných staveb naprosto nezvyklé, naopak si všichni přejí, aby stavba pevně stála. Realizace smělých záměrů architekta tak byla velkou výzvou i pro zkušeného statika.

Budova je situována v oblasti, která byla v minulosti zasažena těžbou uhlí, proto je mírně nakloněna. Podloží budovy bylo složeno z navážek, kontaminovanou zeminu bylo nezbytné lokálně vykopat a odvézt. Před zahájením vlastní projekce probíhal stavební průzkum s cílem co nejlépe zmapovat složení jednotlivých konstrukcí, a jejich technický stav. V průběhu rekonstrukce zhotovitel řešil problémy, které nebylo možné předpokládat: „Pro společnost Zlínstav a.s. byla rekonstrukce budovy bývalých jatek zajímavou výzvou. Realizace znamenala záchranu historického objektu, který se v předchozích časech dostal do stavu, kdy mu reálně hrozila i demolice. Projekt obsahoval mnoho nestandardních technických řešení, které i pro nás znamenaly hledání nejvhodnějších postupů ke zdárnému výsledku,“ objasňuje Marek Podzemný, výrobní ředitel společnosti Zlínstav a. s. „Zmínil bych ale rád také zajímavosti projektu, především obnovu historické fasády s využitím jak původních, v rámci demolice vybouraných cihel, tak cihel nových, které se vyráběly manufakturním způsobem na zakázku. Zvláštností také je, že jsme cihly dodatečně povrchově upravovali, aby celkový vzhled fasády působil původně, možná trochu tmavým a zašlým dojmem. Neobvyklé je též využití italské designové stěrky Microtopping v barvě imitace betonu, kterou jsou opatřeny nejen některé stěny a podlahy, ale dokonce i dveře nebo interiérový nábytek,“ doplnil Podzemný.

Při odkrývání jednotlivých vrstev podlah i stěn byly objeveny různé, předem nezjištěné, objekty bývalých základů, částí zdí i technologií. Tyto skutečnosti podmínily nové spřažení objektu železobetonovými věnci, případně injektážemi. Teprve poté bylo možno konstrukce osadit ocelovými střešními vazníky a prostor zastřešit. Vzhledem ke statice jedné z budov bylo nutné provést demolici jednoho objektu, založení nové budovy bylo provedeno pomocí pilot. Po odbourání objektu zůstala historicky cenná část obvodové zdi, která však vykazovala nízké pevnostní hodnoty, převážně u spojovací malty, která se drolila. Bylo zapotřebí zeď zpevnit injektáží, aby bylo možné k ní dobetonovat pohledovou stěnu nově vznikajícího objektu. Neobvyklé bylo i vzorkování skladby skel, která musela splňovat přísné parametry pro potřeby galerie a vykazovat estetické vlastnosti, které stanovil architekt. Venkovní parapety jsou keramické, ručně glazované a byly vyrobeny na zakázku. Pro objekt je typické režné zdivo, které bylo restaurováno, nové patinováno. Bílou barvu, původně vlastní pro samotný provoz jatek, volil architekt i pro výstavní sály.

Z historie městských jatek

Letos uplyne přesně 141 let od okamžiku, kdy na samém konci Stodolní ulice v sousedství dobytčího tržiště vyrostla nejstarší, tehdy ještě velmi skromná část areálu městských jatek. Byla zařízena pouze na porážku hovězího dobytka a vybavena jen nevelkou dřevěnou lednicí k uskladnění masa, chlazeného ledem z nedalekého rybníka za přilehlou železniční tratí. Zahájení běžného provozu připadlo na červen 1881, avšak z technických důvodů trvalo ještě více než deset let, než se z nich stal plnohodnotný městský podnik. Samo město navíc mezitím prudce rostlo – zatímco kolem roku 1880 zde bydlelo něco přes třináct tisíc obyvatel, o deset let později to bylo již téměř dvacet tisíc a v roce 1900 přesáhl jejich počet třicet tisíc. To se nám dnes může možná zdát docela málo, ale v té době to znamenalo, že Moravská Ostrava na přelomu 19. a 20. století předehnala Opavu i Olomouc a stala se druhým největším městem na Moravě a ve Slezsku hned po Brnu.

S překotným růstem počtu obyvatel musela držet krok i městská jatka, která se neustále rozšiřovala a v podstatě co deset let procházela hlubokou modernizací. V letech 1890–1892 vyrostly další stáje, chlévy i nové budovy porážek pro vepřový i hovězí dobytek. Areál byl navíc plynofikován, bezpochyby největší vymožeností však byla zbrusu nová chladírna, vybavená chladícím agregátem brněnské firmy Brand & Lhuillier, která řezníků nabízela 21 boxů k dlouhodobému uskladnění masa. Tato budova, jejíž stavbu realizoval ostravský stavitel Clemens Hladisch, tvoří dodnes nejstarší dochovanou část historického areálu jatek. V době svého vzniku byla skutečnou pýchou města a starosta města Adalbert Johanny dokonce tvrdil, že jako první v celém Rakousku umožnila uchovat maso až po dobu dvou měsíců. Díky velké investici (přestavba si vyžádala sumu sto čtyřicet tisíc zlatých, což bylo o něco více, než kolik v roce 1890 činily veškeré řádné příjmy městského rozpočtu) bylo konečně dosaženo cíle, který si město vytklo již v roce 1880 – mohly být zakázány veškeré domácí porážky, čímž se výrazně zlepšila hygienická situace ve městě, porážený dobytek se navíc poprvé v historii dostal pod veterinární kontrolu. Jatka také od té doby navíc na sebe začala nejen vydělávat, ale také přinášet zisk do městské pokladny. Veškeré porážky na jatkách prováděli totiž stále soukromí řezníci, kteří nyní museli městu odvádět poplatky z provedení porážky, z uskladnění masa v chladících boxech nebo z pronájmu chlévů a stájí na jatkách. K dalšímu zlepšení hygienického situace přispělo v roce 1896 vybudování železniční vlečky, jejímž prostřednictvím se dobytek dostal na tržiště i jatka, aniž by ho bylo nutno přihánět ulicemi města.

Jak město rostlo, rostla však neustále také spotřeba masa; na přelomu 19. a 20. století se v průměru poráželo víc než dvacet tisíc kusů dobytka ročně, čímž byla původně odhadovaná kapacita jatek překročena dvojnásobně, na každou porážku se musely stát dlouhé fronty a nestačilo už ani místo v chladírně. Proto byla v letech 1902–1903 provedena další fáze rekonstrukce. V jejím rámci byl areál elektrifikován a vyrostly dvě budovy, tvořící historicky dochovanou nejstarší část jatek z červeného cihlového zdiva, a to nová chladírna a nová vepřová porážka. Nová chladírna, jejíž agregáty dodala tentokrát firma Pražské akciové strojírny, nejenže měla více než dvojnásobnou kapacitu chladících boxů, ale se svou věží, tyčící se do dvacetimetrové výše, se stala novou dominantou celé přilehlé městské čtvrti. Věž samozřejmě neplnila jen funkci estetickou; ukrývala v sobě chlazení vzduchu, vodojem a kondenzátor vlhkosti. Původní chladírna, která k nové budově přiléhala, byla upravena na předchladírnu (čerstvé maso se tam chladilo na 6-8 stupňů, v chladírně pak na 2-3 stupně).

Poslední velká modernizace městských jatek je spojena s obdobím první Československé republiky, kdy došlo k vytvoření tzv. Velké Ostravy sloučením Moravské Ostravy s šesti sousedními moravskými obcemi. Ostrava se stala poprvé v historii městem s více než sto tisíci obyvateli. Pro jejich plynulé zásobování masnými produkty musely být do jatek opětovně investovány značné sumy, tentokrát téměř patnáct milionů korun. Jak mnoho to bylo, si uvědomíme v souvislosti s výstavbou Nové radnice, která probíhala téměř ve stejnou dobu (1925–1930, zatímco jatka 1925–1927) a vyžádala si dalších šedesát milionů. Za to, že město bylo ochotno k tak velkorysým výdajům, vděčíme z velké části osobě tehdejšího ostravského starosty Jana Prokeše, který Ostravu cílevědomě měnil v moderní velkoměsto.

V této poslední fázi vznikla na nároží Porážkové a Stodolní ulice nejnovější část jatek, která se od starších budov z červeného zdiva výrazně odlišovala svým strohým vzezřením a také bílým nátěrem. Nový komplex obsahoval masnou tržnici, novou chladírnu a předchladírnu, mrazírnu, laboratoře i administrativu. Změny, i když ne tak velké, se dotkly i historicky nejstarší a dodnes stojící části jatek; vepřová porážka byla modernizována, chladírna s věží byla přestavěna na solírnu a ledárnu, byla zde ovšem ponechána pro případ výpadku elektřiny ještě strojovna s parním strojem. Ve stejném objektu se nacházela kotelna, jejímž úkolem bylo ústřední vytápění celých jatek.

Dá se říci, že zhruba v této podobě pak jatka fungovala jako městský podnik až do roku 1951, kdy byla znárodněna, a jejich správu převzal podnik Ostravský průmysl masný. Celý areál dosáhl dávno svého maxima, a pro sousední obytnou se už neměl dál kam rozšiřovat. O svou původní funkci však jatka přišla až v roce 1965, kdy se potravinářská produkce přesunula do nového kombinátu v Martinově.

Podrobně popsal historii městských jatek Jozef Šerka ve dvou navazujících příspěvcích, které vyšly ve 22. a 23. svazku sborníku Ostrava Archivu města Ostravy, viz https://amo.ostrava.cz/publikace/vydane-publikace/.