Historické ohlédnutí v Bělském lese

O nedostatku vody neexistuje jediná zpráva, spíše slyšíme časté nářky na značné mokro, velké záplavy, kaluže vody stojící na polích apod. Les byl plný rojů divokých lesních včel. O užitek z nich se starali někteří poddaní z Bělé i Výškovic, zvaní obecně medaři, odvádějící předepsané dávky medu vrchnosti. Les se využíval pochopitelně také jako zásobárna stavebního a palivového dříví. Platila zásada, že vykácená dřevní hmota musela být převážena jejím přírůstkem. Roku 1589 však byla část lesa vykácena, nepochybně pro úhradu četných dluhů tehdejších leníků, rodu Zástřizlů. Les, stejně jako obec Stará Bělá, byl lénem olomouckých biskupů, od r. 1652 pak majetkem olomoucké kapituly.

V r. 1871 se pokusila získat přístup k místním pramenům pro městský vodovod obec Moravská Ostrava, ale olomoucká kapitula tehdy její žádost zamítla. Myšlenku se podařilo realizovat až po r. 1930, kdy obec od kapituly les odkoupila a o rok později začala budovat tzv. II. moravskoostravský vodovod. Práce byly dokončeny v r. 1935. Na území Bělského lesa byly postaveny tři jímací stanice, které čerpaly vodu z 36 studní. 

Bělský les sloužil vždy také jako výletní místo obyvatel z širokého okolí. Frekvence značně stoupla po r. 1929, kdy byla zahájena doprava na novém tramvajovém úseku Vítkovice – Zábřeh-Družstvo a dalo se tak dojet blíže k lesu, což sebou neslo i některé negativní jevy, jak píše ve své črtě Evžen Sonntag: „Dnes, kdy je v provozu elektrická dráha skoro až k lesu, putuje do Bělského lesa tisíce lidí každou neděli, aby alespoň trochu se cítili v přírodě, zbavené ruchu a prachu města. Bělský les už pociťuje přítomnost městských lidí. Za každým stromem plno papírů, zbytky jídel, kostí, skořápek z vajec, plechové dosy různých konserv, to vše ,,zkrášluje“ toto přírodní výletní místo“. (Evžen Sonntag: Reflektor. Obrázky o lidech a životě na Ostravsku a ve Slezsku.)

Čilého návštěvnického ruchu v lese využila také řada podnikatelů v pohostinství. Již v r. 1902 otevřela Marie Pazderová nálevnu v zahradním domku č. p. 221 přestavěném v r. 1906 na restauraci, známou jako Waldquelle/Lesní pramen nebo U Pazderů (dnes Dakota), která byla v provozu nejprve pouze v letních měsících a po přestavbě celoročně. Kromě toho se mohli návštěvníci lesa v letní sezóně v neděle a svátky občerstvit u některého z bufetů, které provozovali většinou hokynáři jako přivýdělek v době, kdy museli mít své obchody uzavřeny. 

Od počátku 30. let 20. století měl otevřen malý stánek také spolek Nový život, jehož cílem byla péče o zdraví dětí, mládeže a příslušníků pracující třídy a jehož zakladatelem a předsedou byl poslanec a pozdější starosta Moravské Ostravy Josef Chalupník. Od města Moravské Ostravy měl spolek pronajatu na dlouhodobý pacht část Bělského lesa, kde zřídil letovisko (nedaleko dnešního minigolfu) s kioskem, stoly a lavicemi, pískovištěm pro malé dětí a hřištěm pro ty odrostlejší. V r. 1941 vystavěl moravskoostravský cukrář Vojtěch Šikuta v severní části lesa kousek od Plzeňské ulice dům s cukrárnou s venkovní půlkruhovou terasou. 

Dostupnost zdravého životního prostředí v sousedství průmyslových Vítkovic zaujala také ředitele vítkovické závodní nemocnice MUDr. Maxmiliána Munka. Na jeho popud koupily Vítkovické železárny v r. 1899 čtyři hektary pole s kusem lesa od starobělské selky Jenovéfy Novákové a nechaly zde vystavět ozdravovnu pro doléčování pacientů, tzv. rekonvalescent. Budova na jižním okraji Bělského lesa sloužila zdravotnickým účelům až do r. 1999. Se sanatoriem je úzce spojena také existence kapličky P. Marie Lurdské, která vznikla nad pramenem v lesní strži z iniciativy jednoho z pacientů těsně před první světovou válkou. V r. 1929 byla znovupostavena z vysokopecní strusky do dnešní podoby a 1. května téhož roku se zde konala první Májová pobožnost. Tradici přerušila až 2. světová válka. Po r. 1945 byla sice obnovena, ale po nástupu komunistického režimu různými úředními nařízeními omezována. 

Před druhou světovou válkou se v lese konalo také několik sportovních podniků. Od r. 1932 zde pořádal 12. okres Dělnických tělovýchovných jednot v Moravské Ostravě pravidelný lesní běh na trati dlouhé 3400 m. Startovním i cílovým místem byla silnice u restaurace U Pazderů. Z téhož místa vyjížděli také účastníci pravidelného rychlostního motocyklového závodu Ostravský okruh, jehož 1. ročník se konal v r. 1929. Trasa vedla po okresních silnicích kolem Bělského lesa přes Zábřeh, Výškovice a Starou Bělou. Kromě tohoto závodu pořádal od r. 1931 ostravský Moto-Auto-Club společně s lyžařským odborem Klubu čsl. turistů a Družstvem Jízdárny v Moravské Ostravě v Bělském lese také zimní závody v motoskijöringu a od r. 1933 také v koňském skijöringu. Obecenstvo dovážely na místo konání zvláštní autobusy vyjíždějící od hotelu Palace. 

V r. 1940 zabral wehrmacht severovýchodní část lesa k výstavbě kasáren pro posádku protivzdušné obrany (Flak – Ersatzabteilung 25), mj. také kvůli výhodné poloze nedaleko letiště v Hrabůvce. K vojenským účelům se německá kasárna využívala rovněž po válce. Do r. 1977 zde byl dislokován 62. radiotechnický prapor a do počátku 90. let vojenský útvar protivzdušné obrany. V části objektů měla opravárenské dílny společnost Tatra. Po odchodu vojska areál chátral a v r. 2005 začala jeho postupná demolice. 

Ve druhé polovině 60. let se začalo uvažovat o úpravě Bělského lesa na lesopark. Vypracování studií na rekonstrukci lesa bylo zadáno týmu Stavoprojektu pod vedením doc. Edvarda Galuszky a katedře zahradnictví Vysoké školy zemědělské Brno v Lednici pod vedením prof. Bohdana Wagnera. Podle návrhu týmu prof. Wagnera se měl Bělský les proměnit v moderní lesopark evropského střihu. Při přípravě B. Wagner osobně navštívil řadu městských parků v Evropě, mj. Villu Borghese v Římě, parky v Bologni, Florencii, Janově, Vídni, Berlíně, Budapešti, Bukurešti a Paříži (Bois de Bulogne, Bois de Vincennse, Jardin de Plantes).

V severní části v místě vojenských objektů a jejich okolí měla být zábavní a herní plocha, kterou by od zbytku lesoparku přirozeně oddělovala promenádní trasa propojující východní část se západní, přičemž se počítalo i s omezenou automobilovou dopravou. Promenádní provoz měl být soustředěn do dvou hlukově izolovaných cest paralelních s vozovkou. Promenáda měla být vybavena pergolami, případně umělecky řešenou kolonádou, vázami, plastikami a jinými architektonickými prvky, jako např. květinovými pavilonky s výstavkami květin spojenými s propagací bytové květinové kultury a prodejem.

Spojujícím výtvarným prvkem herní plochy se měly stát kruhy o třech průměrech v různých kontrastních barvách. Průlezky a sportovní nářadí neměly mít konkrétní tvary, aby se mohla rozvíjet dětská fantazie. Samotný terén měl být upraven tak, aby nutil děti k tělesné námaze, ať už to byly menší stupňovitě upravené svahy porostlé trávou nebo obložené kamenem, štěrkem či dřevem nebo cesty mezi nářadím, na jejichž povrch měly být položeny kameny v nestejné vzdálenosti, které měly děti nutit k poskakování. Součástí byla také výstavba vodního hřiště tvořeného mělkými kruhovými bazény s rovnými i sestupnými dny a hloubkou podle stáří dětí, jimž je bazén určen. 

V různých úrovních měly být usazeny rovněž kruhové kaskády, jejichž sklon a tekoucí voda měla umožňovat klouzání dětí z výše položených kruhů na nižší. V okolí bazénů měly být instalovány vodotrysky a mlžící trysky, pergoly a jiné prvky skýtající stín a větší plochy kamenů vhodné k posezení a slunění. Děti měly mít k dispozici také závodní dráhu pro koloběžky a trojkolky, zookoutek a jezdeckou dráhu pro pony doplněnou okružní trasou pro jízdu na speciálním kočárku taženém koníkem nebo oslem, která měla křižovat učební dráhu pro silniční dopravu. Plánována byla také výstavba Robinsonova ostrova tvořeného dvěma kruhy, mezi nimiž měla protékat voda, se stylizovaným vorem nebo symbolem ztroskotané lodi a dřevěným srubem z bambusových tyčí. Počítalo se rovněž s minigolfem a zahradní šachovnicí.

Velká rekreační louka, která z jihu navazovala na promenádu, měla mít charakter Hyde parku. Měla umožnit slunění na dece a kvalitní trávník měl lákat také k ležení přímo na něm. Osvěžení v parných dnech měly na okrajích louky nabízet volné sprchy. Součástí měl být také pavilon s občerstvením s polorestauračním provozem, aby si mohli návštěvníci sníst i přinesené jídlo. Počítalo se proto také se zřízením ohřívárny a chladírny, kde by si podobně jako v automatu na úschovu zavazadel mohl každý jídlo uschovat nebo ohřát. V pavilonu měly být také teplé sprchy, WC, půjčovna židlí, lehátek, slunečníků aj. V hustých okrajových partiích měli mít návštěvníci k dispozici hrací stolky pro karetní hry a šachy, ruské kuželky apod.

Na nejvyšším místě lesa byla plánována vyhlídková věž s kavárnou (pokud možno otáčející se), taneční vinárnou a restaurací, odkud by se otevíral pohled na celé město. Celý prostor měl vytvářet kompozici rozvolněných vyhlídkových teras, jejichž základem měly být ploché bloky betonu s povrchovou úpravou naskládané jako nepravidelné schody. Některé bloky měly tvořit ploché vodní nádrže s oblázkovým dnem, takže by vytvářely kaskády. Celek měl působit jako skalní masiv. Některé terasy měly být průchozí, jiné měly sloužit jako malé galerie, na některých místech se měla dát terasa podejít, takže by se návštěvníkům naskytl pohled do údolí s jezírkem přes vodní clonu. Vodní pramen měl končit vodopádem v jezírku. V terasách měla být zabudována také cukrárna s hudebním pavilonkem.

Na břehu jezírka byla plánována výstavba vyhlídkového čajového pavilonu v duchu čínské architektury. Hladinu jezírka měla kromě vodopádu čeřit také fontána s efektivním večerním osvětlením. Součástí měl být i menší amfiteátr a zahradní čítárna obklopená růžovou zahradou. K posezení u četby měla lákat soustava pergol porostlých popínavými růžemi a prosklených stěn se zahradním nábytkem. Čítárna měla mít i vlastní půjčovnu knih a časopisů ve formě proskleného pavilonku. Dále měly navazovat rozvolněné prvky architektonické zahrady s velkými odpočivadly v prosluněném prostoru. Měl to být vlastně jakýsi výukový prostor s výsadbou širokého sortimentu trvalek, léčivých rostlin, růží, zakrslých dřevin a letniček. 

Kompozice lesoparku byla vytvořena i s ohledem na psychologické působení na návštěvníky, neboť podle autorů studie stav porostů a nepříznivý poměr světla a stínu vytvářel pochmurnou scenerii a vyvolával melancholické stavy. Předkládaná úprava však poměr světla a stínu citlivě upravuje. Střídají se klidová místa i rušné prostory, stinné partie i prosluněné louky, cesty jsou vedeny stínem i na slunci a rovněž tak odpočinková místa. 

Celá rekonstrukce lesa byla rozdělena do dvou etap a měla být dokončena v r. 1973. Náklady se odhadovaly na 45–50 milionů Kčs. Není zřejmé, která studie byla nakonec k realizaci vybrána. K uskutečnění záměru v celém rozsahu však nikdy nedošlo. V první etapě, jejíž první část byla veřejnosti zpřístupněna v květnu 1973 a druhá pak na konci roku 1974, byla upravena severní část lesa s minigolfem a dětským hřištěm bezprostředně navazující na bytovou výstavbu. Ve druhé etapě byl v letech 1975–1979 vybudován v jihozápadním výběžku lesa v sousedství Výškovic podle návrhu E. Galuszky tzv. Areál zdraví s pilinovou běžeckou dráhou a dřevěnými cvičebními prvky. Na výstavbě a následné péči o lesopark se brigádnicky podíleli také občané města a žáci a studenti okolních škol. V r. 1981 se počítalo ještě se zřízením botanické naučné stezky a hudebního pavilónu. Součástí revitalizace lesa na lesopark bylo také postupné nahrazování smrkových monokultur, které začaly v lese převládat od 19. století, kdy se začalo kácet tzv. pasečným způsobem, původními dřevinami (buky, habry, duby, jasany, lípy, jedle, borovice, modříny). Stejně jako v minulosti se stal lesopark v 70. a 80. letech dějištěm nejrůznějších sportovních akcí. První prázdninový den se zde konal běh pro děti Rumcajsova stezka, na jaře pak např. Běh Ostravského večerníku, Běh Mladé fronty nebo závody branné výchovy.