85 let od zatčení vedoucích představitelů sokolské obce

Její členové se proto záhy po okupaci dostali do hledáčku nacistických bezpečnostních složek. Vazbami na domácí odboj, především Obranu národa, představovali pro okupanty stále větší hrozbu. Řada z nich byla zatčena již 1. září 1939 v rámci akce Albrecht I. 

První velký zásah proti celé sokolské obci přišel 12. dubna 1941, kdy byla sokolská činnost úředně zastavena a majetek jednotlivých jednot zabaven. Po nástupu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a vyhlášení prvního stanného práva se represe proti Sokolům dále vystupňovaly. 

Již v noci ze 7. na 8. října 1941 provedlo gestapo rozsáhlý zásah v celém protektorátu proti představitelům Československé obce sokolské. Takzvaná „Akce Sokol“ znamenala faktický rozvrat organizační struktury sokolského hnutí. Zatčeno bylo přibližně 1500 sokolských funkcionářů z ústředí, žup i jednot. Zatčení byli uvězněni a následně deportováni do koncentračního tábora v Osvětimi, kde mnozí z nich zahynuli. Ještě 8. října 1941 podepsal Reinhard Heydrich výměr, kterým byla Československá obec sokolská definitivně rozpuštěna.

Archiv města Ostravy u příležitosti 85. výročí Akce Sokol zveřejní 8. října medailony 85 zatčených na stránkách internetové Encyklopedie města Ostravy. Medailony budou k nalezení v oddíle Osobnosti – Akce Sokol.  Vlastním nákladem Archiv města Ostravy vydal brožuru s medailony 24 vybraných osobností, které tvoří vzorek zatčených ostravských Sokolů, jak těch, kteří zahynuli v koncentračním táboře v Osvětimi, tak těch, kteří měli to štěstí a vrátili se domů. Medailony doplňují citáty ze vzpomínek Rudolfa Goje a Bohumila Pekárka uložených v Archivu města Ostravy. Tyto vzpomínky byly u této příležitosti zdigitalizovány a zveřejněny v digitální badatelně Archivu města Ostravy ve fondu Sokolská župa Moravskoslezská.
 
Akce Sokol v Ostravě

Na Ostravsku probíhalo zatýkání podle předem připravených seznamů a netýkalo se pouze představitelů župy, ale také vedoucích činovníků jednot. Dne 6. října 1941 zaslalo brněnské gestapo ostravské služebně telegram s příkazem k zatčení 19 sokolských funkcionářů. Ostravské gestapo však, podle vzpomínek pamětníků, postupovalo ještě razantněji a na základě vlastních seznamů zatklo téměř 150 Sokolů ze spojených žup moravskoslezské a těšínské, mezi nimi asi osm žen.

Ze 150 zatčených bylo nejméně 85 členů z ostravských jednot, mezi nimi i ti, kteří byli po podepsání Mnichovské dohody nuceni opustit Sudety a Těšínsko. Např. JUDr. Karel Říha, první český starosta Bohumína nebo učitelé Josef Jureček z Opavy, Karel Konrád z Ludgeřovic, František Vavrečka z Lubojat. Největší profesní skupinu zatčených tvořili učitelé, kteří působili v jednotách převážně jako vzdělavatelé. V síti gestapa uvízlo 35 ostravských pedagogů, mezi nimi např. spisovatel Ladislav Třenecký a malíř Josef Dvořák.

Zatčení Sokolové byli nejprve odvezeni do budovy ostravského gestapa na Senovážném náměstí (dnes sídla Národního památkového ústavu v Ostravě). Odtud byli soustředěni v Odborovém domě ve Vítkovicích. Ženy byly převezeny do věznice gestapa v budově krajského soudu v Moravské Ostravě, odkud byly po několika týdnech propuštěny. Muže čekal ve večerních hodinách transport šesti autobusy do Brna, kde byli vězněni v bývalých vozatajských kasárnách v ulici Pod Kaštany č. 112. Kasárna se nacházela v těsném sousedství tehdejšího hlavního sídla brněnského gestapa v budově právnické fakulty a nedaleko Kounicových kolejí, které sloužily jako věznice gestapa. 

Po přibližně šesti týdnech věznění a výslechů byla část zatčených propuštěna. Šlo především o starší Sokoly, nemocné a členy, kteří nezastávali významnější funkce v župách a jednotách. Ostatní byli v prosinci 1941 a lednu 1942 deportováni do koncentračního tábora Osvětim. V nelidských podmínkách tábora, provázených fyzickým i psychickým strádáním a krutými zimními mrazy, byla v únoru a březnu 1942 úmrtnost mezi internovanými Sokoly velmi vysoká. V dubnu vypukla epidemie skvrnitého tyfu, která si vyžádala další oběti.
Za uvězněné Sokoly opakovaně intervenovala kancelář státního prezidenta a osobně také Emil Hácha. Dne 19. března 1942 vedl Hácha hodinový rozhovor se zastupujícím říšským protektorem Reinhardem Heydrichem, který přislíbil propuštění internovaných Sokolů s výjimkou těch, kteří se podle nacistických úřadů dopustili činnosti namířené proti Říši. Dosud jsou známy informace o 8 (9) ostravských Sokolech, kteří se dostali na svobodu z Osvětimi. Většina se vrátila domů již v průběhu května a června 1942. Poslední byl propuštěn v listopadu téhož roku. 

V Čapkově sokolovně, pojmenované na počest Jana Čapka, náčelníka Sokolské župy moravskoslezské a jednoho ze zakladatelů československých legií v Itálii, který padl v 1. světové válce v roce 1918 u Plavy, se konal 6. října vzpomínkový akt. Primátor města Jan Dohnal uvedl: „Tento tragický, avšak zásadní, milník v historii sokolského hnutí bychom si měli nadále připomínat. Je totiž věčným důkazem skutečnosti, že právě sokolové patřili k těm, kdo vadili každé totalitní moci, která pošlapávala státní, občanská a lidská práva. Nacisté nemohli další existenci Sokola v protektorátu připustit, jestliže v něm chtěli mít „klid na práci“. Svědčí o tom také skutečně značný počet sokolů, kteří se zapojili do aktivit domácího i zahraničního odboje. Konec konců, sám Reinhard Heydrich se z výsledku Akce Sokol dlouho netěšil. Podíl na tom měla i podzemní Obec sokolská v odboji, aktivně spolupracující s parašutisty, kterým se podařilo obávaného nacistického pohlavára zlikvidovat. Bylo jasné, že sokolské hnutí se svými vlasteneckými a demokratickými idejemi nepochodí ani po takzvaném vítězném únoru, kdy komunistický režim rovněž přistoupil k jeho zákazu. Ještě předtím však stihli sokolové dát jasně najevo svůj názor na legendárním všesokolském sletě z června 1948. Každá moc vystavěná na bezpráví je pomíjivá, a tak Sokol přežil všechny zákazy a perzekuce, aby znovu roztáhl křídla. Jsem tomu velice rád a těší mě, že statutární město Ostrava s tolik váženou a léty prověřenou institucí jako je Sokol nadále spolupracuje.“